Historie a archeologický výzkum
Michal Tryml

Někdejší ves Chabry, nyní Městská část Dolní Chabry, ležící na samém severozápadním okraji Prahy, je dnes součástí Prahy 8. Sestává ze dvou sídelních dosud viditelně oddělených celků, z Dolních a Horních Chaber. Po celé středověké období zaznamenávají písemné prameny pouze Chabry, teprve od první zmínky o Dolních Chabrech z roku 1538 jsou v písemnostech obě části zřetelně odlišovány. Historické centrum Dolních Chaber je situováno v rozevřeném údolí, jehož osu tvoří potok odtékající posléze drahaňskou roklí k Vltavě. Zhruba uprostřed vsi je vyvýšenina, na níž stojí nevelký, leč půvabný areál tvořený kostelíkem, zvonicí a ohradní zdí.

Kostel zasvěcený Janu Křtiteli (celé patrocinium zní Stětí sv. Jana Křtitele) je už na první pohled středověkého původu. Po stavební stránce jde o jednoduchou obdélníkovou stavbu s půlkruhovou apsidou na východě. Líce stěn kostela byly postaveny klasickou románskou technikou z pečlivě opracovaných opukových kvádříků kladených do pravidelných řad. Místy, především v horní části stavby, byla opuka proložena širšími řadami kvádrů pískovcových. Rozměrnějšími pískovcovými kvádry byla zpevněna i nároží lodi. Lokálně, především na jižní stěně, se dochovalo i typické podřezávané spárování. Neomítnutá spodní část západní stěny je zčervenalá prudkým žárem. Je pravděpodobné, že zde kdysi stávala nějaká dřevěná konstrukce, nicméně archeologický výzkum v těchto místech stopy po žádné dřevěné stavbě nezjistil. Je ale třeba zdůraznit, že zde byly terény téměř zcela zničeny dlouhodobým pohřbíváním. Původní vchod do kostela byl na jeho jižní straně. Dodnes je vymezen portálem s dvojnásobným pravoúhlým odstíněním a hladkým půlkruhovým tympanonem. Prostor kostelní lodi byl původně osvětlen z každé strany dvěma úzkými střílnovými okénky s půlkruhovým záklenkem. Obě okénka blíže apsidy se dochovala v původní podobě, přičemž okénko na severní stěně bylo zazděno při přístavbě sakristie. Nejúplněji dochovanou partií románské stavební fáze kostela je apsida. Její vnější stěna je členěna lisénami do tří polí, přičemž nahoře jsou lisény spojeny obloučkovým vlysem. Z původních tří okének je v románské podobě v apsidě dochováno jediné, kvazirománská podoba ostatních je výsledkem necitlivé rekonstrukce z šedesátých let minulého století.

V interiéru lodi upoutají pozornost polopilíře na obou bočních stěnách. Na první pohled jsou nelogicky vytaženy jen do dvoutřetinové výšky zdí. Je to ale úroveň, v níž lze předpokládat patku půlkruhového příčného pásu, který snad nesl trámy dřevěného stropu kostela.

Při pokusu o určení doby, kdy byl kostel vystavěn, jsme zcela odkázáni na rozbor stojící stavby. Písemné prameny buď chybí, nebo jejich mluva není zcela přesvědčivá (např. nedokážeme v listinách rozlišit osady podobných názvů – Chabry, Chaberce apod.), a tak první bezpečná zmínka o Chabrech pochází až z roku 1273, kdy ves patřila strahovskému klášteru. Kostel sám se v pramenech objevuje dokonce až ve století následujícím. V nové odborné literatuře je románská fáze stojící stavby datována do třetí čtvrtiny 12. století, především na základě podoby s dobře datovatelným kostelem v Řečanech.

Po dlouhou dobu nedoznala románská stavba výraznějších změn. Výrazně poškozena musela být v průběhu husitských válek, neboť někdy poté (roku 1439?) byla celá stavba opatřena novým krovem, strmějšími štíty a podélné zdi byly nadezděny lomovým zdivem. Po roce 1500 byla k severní stěně kostela přistavěna nová sakristie, vchod byl opatřen klenutou předsíní a pravděpodobně byla vystavěna i zvonice. Další pohromu přinesla třicetiletá válka. Kostel byl zpustošen, zničena byla i fara, která už nebyla nikdy obnovena. Po skončení válek byly provedeny poslední větší úpravy kostela. Na západní straně byla vystavěna hudební kruchta, pro jejíž osvětlení bylo proraženo nové okno, a byl vybudován hlavní vchod. Důležitým datem je rok 1905, kdy byl otevřen nový hřbitov na okraji vsi a na hřbitově kolem kostela se přestalo pohřbívat. V roce 1938 byla odstraněna venkovní omítka, aby tak vynikl starobylý charakter stavby.

Zcela nové pohledy na historii kostela umožnily výsledky archeologického výzkumu. Ten byl zahájen před připravovanou celkovou rekonstrukcí kostela i celého areálu a proběhl s přestávkami v letech 1973 až 1976. Výzkum přinesl několik zásadních objevů, ovšem na druhé straně, jak už to u většiny výzkumů bývá, vyvolal řadu nových otázek.

Archeologické sondy byly položeny na ploše někdejšího hřbitova i vně jeho ohradní zdi. Především byla ale prokopána téměř celá plocha vnitřku kostela. Pod jeho podlahou byly výkopovými pracemi postupně odhalovány a dokumentovány jak fragmenty románské stavební fáze, tak zbytky starších kostelních staveb. Z existujícího románského kostela byly odkryty především pozůstatky původní empory – patka centrálního sloupu s nárožními drápky i patky polopilířů při jižní, západní i severní stěně. Podle nalezených patek je zřejmé, že prostor pod emporou byl zaklenut dvěma poli křížové klenby. Empora musela být přístupná z lodi kostela, nejpravděpodobněji dřevěným schodištěm podél severní stěny. V které době tribuna zanikla, není z dochovaných pramenů zřejmé. Nelze vyloučit ani možnost, že se tak stalo až v baroku, kdy byla nahrazena hudební kruchtou. Přibližně 40 cm pod dnešní podlahou odkryl výzkum i původní podlahu románského kostela. Vzhledem ke kvalitní architektuře stavby i k výmalbě kostela bylo překvapením, že podlaha románského kostela byla tvořena přibližně 10 cm mocnou vrstvou světlé udusané jílovité hlíny.

Nejzajímavějším výsledkem provedeného výzkumu byl ale nález tří starších staveb. Historické terény a situace uvnitř kostela byly bohužel značně porušeny mladšími zásahy. Nepoškodily je jen výkopy pro zdi mladších staveb (je nutné si uvědomit, že všechny popisované kostely byly v podstatě postaveny na stejném místě), ale především hloubení téměř dvaceti hrobových jam, neboť v kostele se pohřbívalo až do 18. století. Starší konstrukce jsou proto dochovány velmi fragmentárně.

Z nejstaršího kostela byly odkryty drobné zídky (30 až 40 cm silné), jejichž dvě až tři řady opukových, často drobných kamenů byly spojovány nekvalitní písčitou maltou. Na koruně zdí se místy dochovaly zbytky spáleného dřeva. Nález uhlíků s největší pravděpodobností signalizuje existenci dřevěné konstrukce na kamenné podezdívce. Několik tzv. kůlových jamek po sloupech může ukazovat na jakousi (podpůrnou?) konstrukci. Z průběhu dochovaných fragmentů není možné bezpečně určit půdorysnou dispozici objevené stavby, lze snad předpokládat, že se dochovala část zdiva severní strany stavby a presbytáře (?).

Existence dřevěných raně středověkých svatyň, které většinou předcházely kamenným stavbám, je v poslední době českou historickou literaturou obecně přijímána, konkrétních nálezů je ale stále minimum. I proto je chaberský nález výjimečný, byť neumožňuje vytvoření bezpečné představy o celkové podobě stavby.

Ani u další stavby, která dřevěný kostelík vystřídala, se nedochoval kompletní půdorys. Výzkum objevil torza základového zdiva obdélné lodi a část základů pod předpokládanou apsidou. Z lodi zůstala do dnešních dnů dochována základová partie severní a západní stěny, a to ještě pouze jejich vnitřní líce. Vnější líc zmizel při stavbě stojícího kostela. Objevené zdivo bylo stavěno z lomového kamene tzv. klasovou technikou (opus spicatum), kdy skládka šikmo kladených kamenů připomíná uložení zrn v obilném klasu. Spojováno bylo jílovitou hlínou. Podobně byl vyzděn i základ vyzdívky plochy apsidy. Předpokládáme, že tento tzv. druhý kostel měl obvyklou jednoduchou dispozici, kdy na loď vystavěnou na podélném půdorysu se na východě připojovala půlkruhovitá či podkovovitá apsida. Podlaha kostela se nedochovala (stejně jako u první stavby).

Podstatně lépe jsme informováni o podobě v pořadí třetího kostela, přestože i z jeho konstrukcí zůstalo dochováno pouze torzo základového zdiva. Touto třetí stavbou vystavěnou na návrší uprostřed chaberského údolí byla rotunda. Ve východní části stojícího kostela odkryl výzkum základy její podkovovité apsidy. Zdivo základů bylo na obou lících kvalitně vyzděno z větších kamenů, zatímco jeho jádro bylo vyskládáno s mnohem menší pečlivostí. Oproti apsidě nebylo zdivo lodi rotundy dochováno vůbec. V sondách vykopaných vně kostela se podařilo výzkumem zjistit a dokumentovat (na místech, kde terény nebyly zničeny novými výkopy) hranu výkopu pro základy lodi. Ve všech případech šlo o vnější hranu, vnitřní byla nenávratně zničena stavbou stojícího kostela. Přesto umožnil dosud v terénu čitelný průběh hrany výkopu poměrně spolehlivě rekonstruovat půdorys kostelní lodi jako téměř pravidelný kruh. Nalezenou situaci je možné interpretovat jedině tak, že po zániku rotundy byly z jámy vykopané pro základy její lodi všechny kameny vybrány a použity na stavbu stojícího kostela. Výkop byl poté zasypán hlínou s úlomky opuky a malty. Otázku, proč nebylo stejným způsobem nakládáno i s kameny, které byly vyskládány do základů apsidy, není jednoduché zodpovědět. Řešením by byla možnost, že apsidu rotundy nechali stavitelé dnešního kostela stát do poslední chvíle, aby v ní mohly být pořádány bohoslužby.

O vnitřním vybavení rotundy nemáme pochopitelně informace, zajímavým nálezem byl objev základů u západní zdi stojícího kostela. Tyto základy, na nichž byl vystavěn nejspíše pilíř nebo sloup, s největší pravděpodobností dokládají, že i rotunda byla vybavena emporou.

Při celkovém hodnocení odkryté stavby zaujme na první pohled její velikost. I když je třeba si uvědomit, že byly nalezeny pouze základy, jež se mohly svými rozměry od nadzemní stavby lišit, můžeme výrazné zeslabení nadzemního zdiva předpokládat jen stěží. Průměr lodi proto odhadujeme na 12,4 až 12,8 metrů. Uvedené údaje znamenají, že chaberská rotunda se svou velikostí řadí v pomyslném žebříčku českých rotund na druhé místo za svatovítskou kapli na Pražském hradě o průměru 15,1 metru a před pravonínskou centrálu z prvé čtvrti 13. století, jejíž průměr dosahuje 12,3 metru. Všechny ostatní rotundy již nedosahují ani deseti metrů a převážná většina zůstává o 3 až 5 metrů za chaberskou stavbou.

Důležitým nálezem učiněným na ploše apsidy dnešního kostela je hrob, jehož část byla stavbou rotundy porušena. Pohřeb tedy musí být staršího data než stavba rotundy a musí přináležet k jednomu ze dvou starších kostelů. Bohužel hrob byl bez nálezů, které by přispěly k bližšímu určení doby pohřbu.

Důležitým nálezem učiněným na ploše apsidy dnešního kostela je hrob, jehož část byla stavbou rotundy porušena. Pohřeb tedy musí být staršího data než stavba rotundy a musí přináležet k jednomu ze dvou starších kostelů. Bohužel hrob byl bez nálezů, které by přispěly k bližšímu určení doby pohřbu.
Nejzajímavějším movitým nálezem výzkumu byl odkryv dlažby z pálené hlíny, která tvořila podlahu rotundy v poslední fázi její existence (původně byla rotunda vybavena pouze podlahou z udusané hlíny). Chronologické zařazení dlažby je poměrně jednoznačné. Na všech místech, kde došlo k přímému styku dlažby a zdi stojícího kostela, byla dlažba při budování jeho zdí porušena a na druhé straně jsou fragmenty obou nejstarších staveb dlažbou překryty. Bohužel historické terény s dlažbou zůstaly dochovány pouze mezi mladšími výkopy, někdy na ploše jen několika desítek čtverečních centimetrů. Takových ploch bylo v interiéru kostela objeveno šest, daleko více dlaždic pak bylo nalezeno v druhotné poloze v různých nálezových situacích uvnitř i vně kostela. V průběhu výzkumu bylo tak získáno více než 500 kusů dlaždic, v drtivé většině pouze ve zlomcích. Podle obrazu na reliéfní ploše jednotlivých kusů bylo mezi nimi rozlišeno 19 typů, do té doby vesměs neznámých. Pokud lze ze zachovaných fragmentů podlahy soudit, neměla dlažba jednotný ideový výraz, dlaždice byly skládány vedle sebe bez určitého záměru. Bez problémů není ani datování nalezené dlažby. Anežka Merhautová, která se dlažbou zatím zabývala nejpodrobněji, ji datuje do třetí čtvrtiny 12. století s tím, že některé typy mohou být i mladší. Toto datování znamená, že dlažba by byla v rotundě položena nedlouho před jejím zbouráním. V samém závěru výzkumu, kdy byla v západní části kostelní lodi objevena největší souvislá plocha dlažby, bylo rozhodnuto pokusit se vyzvednout alespoň její část v celku, i s maltovým ložem a další vrstvou hlíny. Odkrytá plocha obsahovala více než čtyřicet celých či z větší části dochovaných exemplářů. K vyzvednutí z ní byla vybrána střední část o rozměrech přibližně 60 x 110 cm s dvaceti vcelku dochovanými dlaždicemi různých tvarů a typů. Dlažba byla převezena do Muzea hl. m. Prahy, kde je umístěna ve stálé expozici v budově na Florenci.
         
V diskusi nad výsledky provedeného archeologického výzkumu je třeba nejdříve odpovědět na otázku, jak víme, že nejstarší odkryté stavby (lépe řečeno jejich fragmenty) patří církevním památkám, neznáme-li jejich podobu ani půdorys. Náš názor se opírá o známou setrvačnost církevních staveb, kdy nové stavby byly budovány téměř výlučně na místě staveb dosluhujících. Dalším důkazem je existence pohřebiště, které je starší než třetí kostel (rotunda), a nepřímým potvrzením je i minimální výskyt nálezů, které bychom mohli spojovat s bydlením nebo s výrobou. Daleko složitější problémy jsou spojeny s interpretací odkrytých staveb. Velmi zjednodušeně řečeno, ptáme se, kdy byly jednotlivé kostely vystavěny, kým byly stavby financovány a proč byly vystavěny právě v Chabrech. Jednotlivé otázky jsou navzájem propojeny, začněme tou poslední. Odpověď na otázku, proč byly krátce po sobě postaveny čtyři kostely právě v Chabrech, musíme zjevně hledat v krajině, která je dějištěm tohoto podivuhodného příběhu. Význam Chaber v raném středověku musel být zcela jiný než dnes. Tušíme, že jednou z příčin snad mohla být významná stezka vedoucí východozápadním směrem přes Chabry drahaňským údolím k přechodu přes Vltavu, nebo, jak se domnívá starší literatura, dálková cesta z pražské kotliny severně na Mělnicko. Odpověď snad naznačí důkladné zpracování středověkých dějin zdejšího mikroregionu. Obtížně hledáme také odpověď ve věci datování jednotlivých kostelů. Problémem všech odkrytých chaberských staveb je totiž naprostý nedostatek datovatelných nálezů. Nečetné hroby s datovatelnou výbavou až na naprosté výjimky nelze vztáhnout ke konkrétní sakrální stavbě a i tyto nálezy (několik záušnic a korálků) mají celkem široké chronologické rozpětí. Jsme proto odkázáni na stavby samotné, které ale postrádají datovací prvky. To není překvapivé, neboť ve většině případů se jedná pouze o základová zdiva. Nezbývá než vyjít z umělecko-historického datování stojícího kostela do třetí čtvrtiny 12. století. Stavbu rotundy pak klademe s určitou mírou opatrnosti předběžně na přelom 11. a 12. století nebo do doby poněkud mladší. S kostelem s klasovým zdivem se tak dostáváme do průběhu 11. století a nejstarší dřevěná stavba mohla vzniknout snad na jeho počátku. Bližší určení doby vzniku jednotlivých staveb není v současné době možné. Spíše instinktivně, na základě současných znalostí o majetkové držbě středních Čech v 11. a 12. století, předpokládáme, že vlastníkem zdejších pozemků a fundátorem staveb byl nejspíše český kníže. 

Archeologický výzkum obohatil i naše dosavadní poznatky, pokud jde o starší podoby kostelního hřbitova. Není překvapením, že hroby starší fáze středověkého hřbitova byly koncentrovány na východní straně kostela kolem jeho apsidy. Důležité je zjištění, že jejich výskyt pokračoval i dále na východ až za dnešní ohradní zeď. Ohradní zeď hřbitova ve svém dnešním průběhu má proto základ v době pozdější. Její výstavba nejspíše souvisí až s formováním vrcholně středověké vsi.

Dolní Chabry, kostel Stětí sv. Jana Křtitele. Půdorys kostela (černě románská fáze, šedě mladší přístavby) se schematicky zakreslenými základy starších staveb odkrytých archeologickým výzkumem. Červeně rotunda, tmavě základy apsidy a sloupu pro tribunu, světle půdorys lodi, modře základové zdivo podélného kostela, žlutě dochované základy nejstarší svatyně. Kresba J.Vachuda.